Cesta – Cormac McCarthy

IMG_20140106_165110

Kniha, ke kterou mi doporučil kolega copywriter Marcel Kupka. Předpokládal jsem, že Cesta bude klasické post-apokalyptické scifi o přežití. Ale po přečtení prvních několika stránek mi bylo jasné, že to tak jednoduché nebude.

Příběh je skutečně zasazen do post-apokalyptického prostředí. Celý svět byl zničen katastrofou. Co přesně se stalo, zda to byla jaderná válka, zásah meteoritu nebo třeba útok mimozemšťanů, to si autor zjevně zcela záměrně nechává pro sebe a nechává to na představách čtenáře.

Jedno je ale jisté. Svět je téměř bez života. Města jsou zničená, většina zvířat je mrtvá a z lidstva zbývá jen hrstka přeživších, z nichž mnozí by byli raději po smrti. Země je pokrytá vrstvou popílku.

Zbývající lidé se v ruinách civilizace snaží přežít jakýmkoliv způsobem. Státy a vlády již neznamenají vůbec nic. Vládne právo silnějšího a muži se často sdružují do ozbrojených skupin a malých armád a zvyšují tak svoji šanci na přežití. Lidský život nemá prakticky žádnou cenu, mnozí se uchýlili ke kanibalismu. Přeci jen – pro ozbrojeného člověka je snazší zabít a sníst bezbranného, než v rozpadlých troskách hledat něco k jídlu.

Otrokářství, vraždy, znásilňování a kanibalismus jsou zde na denním pořádku.

Hlavní hrdina putuje se svým synem z promrzlého severu za teplem na jihovýchod, k moři.

Oba dva jsou bezejmenní, autor si vystačil s prostým muž a chlapec.

Několik let po katastrofě. Každý den je pro ně bojem o holé přežití. Není snadné nalézt ve zbytcích civilizace alespoň nějaké jídlo. Na sobě mají různorodé vrstvy oblečení, které je tak tak chrání před umrznutím. Veškerý svůj majetek si nesou na zádech v batozích a ve starém nákupním vozíku, který tlačí před sebou.

Nejenom, že mají problém sehnat něco k snědku, ale také se musí neustále schovávat. Musí být opatrní, protože v tomhle zničeném světě nemohou věřit nikomu a ničemu. Pokud by se dostali do rukou ozbrojenců, byl by s nimi ámen. V takovém případě by pro ně byla rychlá smrt vysvobozením, kterého by se jim skoro jistě nedostalo.

Muž i chlapec jsou pro toho druhého celým světem. Mají jenom sebe a na nikoho jiného se nemohou spolehnout. Muž chlapce bezmezně miluje a snaží se ho ochránit před zlem v tomto novém krutém světě. Muž dělá, co je v jeho silách, ale ani to někdy nestačí. Na své cestě vidí věci a krutosti, které by neměl vidět žádný člověk. I přesto v sobě díky vzájemné pomoci najdou dost síly a pokračují v cestě.

Zvláštní styl psaní
V průběhu prvních deseti stránek mi neustále vrtalo hlavou, co mi na tom psaní nesedí. Čte se to tak nějak podivně. Vůbec ne jako klasické vyprávění. Když jsem si to uvědomil, mnohem víc jsem si začal všímat samotné formy. Celý text je psaný jakoby jedním tónem. Chtělo by se říci, že v knize chybí přímá řeč, ale tak to není. Jenom chybí uvozovky a jasné ohraničení, kdo říká co. Člověk se musí opravdu soustředit a věnovat se četbě na 100 %, jinak se může snadno ztratit.

V některých (mnoha) větách zcela chybí sloveso. Jsou to suchá popisná konstatování, která trochu pozměňují dynamiku textu.

Díky tomu je čtení Cesty zvláštní zážitek nepodobný jiným příběhům. Někteří Cestu označují za zvláštní mix prózy a poezie. A skutečně, pokud jste pozorní, skutečně v knize prvky poezie naleznete.

Z Cesty mám takový zvláštní pocit.

Jsem rád, že jsem ji přečetl. Není to dlouhá kniha, za jedno odpoledne jsem byl na konci.

Bylo to něco naprosto odlišného od ostatních scifi příběhů, které jsem dosud četl.

Vlastně bych se zdráhal Cestu označit za scifi. Žádné vesmírné lodě, žádné nové zajímavé technologie.

Žádná velká akce ani romance. Prostě jen strastiplná cesta dvou lidí ve snaze o přežití.

Doporučuju!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *