Jak jsem běžel maraton

Tu je zpráva z mého letošního maratonského běhu.

Čtěte dál, chcete-li vědět, jaký to byl zážitek a jak jsem to celé prožíval.

Ale bacha, je to docela dlouhé ;)

Jak mě to ježišmarjá vůbec napadlo?!

Těžko říct. Vlastně jsem k tomu ani žádný pořádný důvod neměl.

Před rokem jsem byl v Praze na návštěvě u Tomáše a Zuzky, zrovna když se běžel Maraton 2011. Běžce jsme zahlédli při procházce po Vyšehradě a pak i v centru. Říkali jsme si, jak ty borce obdivujeme. A že bychom si to rádi také někdy zaběhli. Ale tehdy to samozřejmě byly jen takové plané řeči. Jakože někdy, možná, v budoucnu.

Na podzim 2011 se otevřely registrace na 1/2maraton a maraton. Na twitteru sleduju pár běžců, kteří se okamžitě registrovali a také se o tuto informace rádi podělili.

Když jsem to viděl, tak už to ve mně začínalo hlodat. Že bych to nakonec taky zkusil? Každé léto s karatisty pravidelně běháme. Ten 1/2maraton musím přeci relativně v pohodě zaběhnout a přežít. Registroval jsem se tedy na 1/2maraton.

Po registraci mi organizátor samozřejmě nezapomněl připomenout, že bych možná chtěl běžet i maraton. Mají ho totiž teď v listopadu ve velké slevě. Což o to, já bych třeba i chtěl, ale přežiju to?

Ale což, kdy jindy bych si měl zaběhnout maraton než teď, kdy jsem relativně mlád, plus mínus zdráv a díky karate taky ve slušné kondici? Právě teď je ten nejlepší čas! Nuž, registroval jsem se, zaplatil poplatek a už jsem byl jasnej…

Takže vlastně to bylo tak trochu ze sebe hecu. Říkal jsem si, jak by to bylo fajn ten maraton uběhnout. Mohl bych si to odškrtnout z pomyslného seznamu věcí, které chci za život udělat. No a samozřejmě jsem se také těšil, jak se budu moct chlubit :)

Zranění před 1/2maratonem

Samozřejmě nejsem úplně blbej. Bylo mi jasné, že bez tréninku to nedám. Neměl jsem ale nejmenší tušení, jak se na takový maraton vlastně trénuje. Chtělo to načíst literaturu. Pomohl mi Marek Numerato (@mnumerato), dal mi odkaz na knihu Jak uběhnout maraton za 100 dní.

Takže jsem byl připraven trénovat 3 měsíce před maratonem s tím, že pak nebudu mít žádný problém.

Bohužel, v únoru se mi při sparringu na tréninku přihodilo nepříjemné zranění kotníku. Kotník se mi drobet vykloubil a asi jsem si taky trošku potrhal vazy. Chodit se s tím nedalo, takže trénink běhání nepřicházel v úvahu.

Samozřejmě jsem kotník léčil po karatisticku doma a na chirurgii mě nikdo nedostal… (Vždycky si říkám, že s příštím zraněním už fakt vážně opravdu k doktorovi zajdu, ale pak to většinou tak nějak nedopadne…)

Žádné běhání, žádný trénink :(

Pár týdnů před 1/2maratonem na konci března už jsem jakž takž začínal docela slušně chodit, ale na žádné velké běhání to nebylo. Rozhodl jsem se tedy 1/2maraton vynechat s tím, že pro kotník to bude lepší a raději budu doufat, že se to stihne spravit do květnového maratonu.

„Příprava“ na maraton

S nějakou vážnější přípravou na maraton jsem začal necelé 3 týdny před samotným během.

To vážně není moc. Na druhou stranu jsem se spoléhal na to, že každé léto běhám a fyzičku jakž takž taky mám.

Intenzivní příprava vypadala tak, že jsem si šel odpoledne zaběhat do Litomyšle na Černou horu a okamžitě po běhání jsem valil ještě na trénink karate. Každý den. Takto to vypadalo 1,5 týdne před maratonem.

Běhal jsem postupně 3, 5, a 10 km trasy. Předposlední týden jsem si zkusil zaběhnout 15 km. To už bylo náročnější, ale ještě pořád celkem v pohodě.

Poslední týden před během byl ve znamení odpočinku. Jeden běh 7 km a 4 tréninky karate (na 3 jsem naštěstí dělal jen „trenéra“, takže jsem se moc neunavil).

Tak vypadala má příprava na maraton. Vlastně spíš ne-příprava…

Těsně před startem

Den D byl 13. Května.

Do Prahy jsem ale dorazil už den předem a došel jsem k Tomášovi a Zuzce, kteří byli tak štědří, že mě u sebe nechali přespat a postarali se o mě (Díky!).

Celý 12. květen byl ve znamení stresu. Snažil jsem se moc nemyslet na to, že druhý den se pravděpodobně chystám spáchat sebevraždu. Moc se mi to nedařilo.

Dobře jsem se vyspal (i když nechápu, jak někdo může spát na tak měkké posteli xD), vysprchoval a oblékl do svého hogofogo běžeckého oblečku. Ten se skládal z přes 10 let starého trička s ergonomicky umístěnými ventilačními průduchy (díry na zádech), obyčejných kraťasů a bot Mizuno.

Pomalu ale jistě jsem se vydal na cestu metrem na start. Venku byla docela kosa.

Dojel jsem na Václavák, kde bylo technické zázemí. Tam jsem si snědl banán, odskočil na wc a uložil bágl do úschovny. Načež mě hlas v rádiu začal nabádat, že je nás docela dost (9 000) a že bychom se asi pomalu ale jistě měli vydat na start.

Start byl sice na Staromáku, my pomalí jsme však byli nahnáni do jedné z postranních uliček a zařazeni do příslušného kotce. Tam jsem ještě půl hodiny čekal a měl pramálo na práci. Tak jsem se aspoň jakože protahoval a byl nervózní jak sáňky v létě.

Po půl hodince čekání začíná hrát Vltava a k obloze letí hromada balónků. Asi bylo odstartováno. Tam, kde jsem byl já, ale nebylo nic slyšet a ani na start jsme neviděli.

Pomalu ale jistě se celá fronta začala posouvat ke startu.

Start byl zážitek

Startem jsem proběhl přesně 8 minut 46 sekund po odstartování.

Všude okolo postávali diváci, fandili a povzbuzovali.

Nádherný pocit. Už není cesty zpět. Už běžím maraton.

Měl jsem radost a veškerá nervozita ze mě opadla. Prostě jsem jen běžel.

Ze začátku jsme běželi v hodně těsném davu, ale rychle se to začalo trhat. Nikdo se ostatním nepletl a všichni byli velice ohleduplní.

Pohodových 15 kilometrů

Pro ty z nás, kteří si moc nebyli jisti správným tempem, s námi běželi vodiči s různým předpokládaným časem doběhnutí do cíle. To byli vždy dva borci, kteří měli k dresu přivázaný barevný balonek s velkým nápisem předpokládaného času.

Já jsem se rozhodl držet borců se zeleným balónkem, kteří měli v plánu doběhnout v čase 4:30. Běželi docela na pohodu, takže jsem neměl žádný problém jim stačit. Párkrát jsem je dokonce předběhl.

Prvních 15 kilometrů se neslo ve znamení těžké pohody a sebevědomí. To byla vzdálenost, kterou jsem již běhal a věděl jsem, že to v pohodě zvládám.

Na prvním kilometru jsem si sice musel odběhnout do křoví na malou potřebu. To bylo ale také poprvé a naposledy za celý závod. Dost se mi poté ulevilo a běželo se mi mnohem lépe.

Na 3. kilometru jsem ještě zamával Tomášovi a Zuzce, kteří se na mě přišli podívat. To jsem ještě vypadal pln energie a nadšení :)

Na 15. kilometru jsem překonal nejdelší vzdálenost, kterou jsem kdy předtím uběhl. Stále v pohodě, stále jsem se držel zelených balónků. Už jsem sice nebyl úplně čerstvý, ale nebyl jsem unavený a nic mě nebolelo.

Polovička – mám za sebou 1/2maraton

Po pár kilometrech se mi podařilo zdolat 21. kilometr a měl jsem za sebou polovinu závodu. Říkal jsem si, že ten 1/2maraton bych dal celkem v pohodě. Určitě pod 2 hodiny.

Trošku jsem začal pociťovat únavu, nohy už nebyly tak lehké jako na začátku. Začínala se také projevovat zima a nepříjemně chladný vítr od Vltavy. Začala mi tuhnout ramena a brzy se přidal krk. Snažil jsem se protáhnout, ale moc to nepomohlo. Navíc jsem měl ruce stále v jedné poloze skoro po celý závod. Bylo mi jasné, že to po závodě nebude dobré (a fakt není…).

Mezi 20. a 30. kilometrem začíná jít do tuhého

Tady končí všechna sranda, konec pohodového běhu.

Pomalu ale jistě mi mizel úsměv z tváře. Nastoupila únava, začínaly bolet svaly. Pořád jsem ale běžel, jen o trochu pomaleji.

Zelený balónek s vodičem na čas 4:30 se mi čím dál vzdaloval a kolem 30. kilometru se mi ztratil úplně. Na začátku by mě asi rozčílilo, že jsem si ho nechal utéct. V tuhle chvíli mi to však bylo úplně ukradené.

Bylo mi jasné, že za 4:30 to vážně nedám. Nevadilo mi to, byl jsem rád, že to ještě celkem jde. Že pořád běžím.

Na 26. kilometru mi bylo jasné, že je čas nasadit tajnou zbraň. Sice jsem se to snažil oddalovat co nejdál, ale už prostě nebylo zbytí.

Pustil jsem si do sluchátek muziku.

Jako první jsem měl připravenou klasiku: Eye of the Tiger od Survivor

To mi okamžitě zvedlo náladu o 150 % a dodalo energii pokračovat v běhu :D

Po Rockym následovaly 2 alba Tenacious D, kde mi dodával energii pro změnu JB :)

Užíval jsem si, že je ten maraton nakonec docela i výzva. Že to není nic pro slabochy bez odhodlání.

30. kilometr a dál – nechte mě prosím umřít tady vedle silnice!

Tady teprve nastal ten pravý masakr. Nastoupila brutální únava. Svaly na nohách už bolely opravdu hodně.

Nohy se hýbaly už jen silou vůle. Už to fakt nešlo. Měl jsem chuť někde zalehnout do škarpy a hodit všechno za hlavu.

Občas jsem musel přejít z běhu do chůze, protože jinak to už nešlo. Říkal jsem si „To seš sakra karatista?! Koukej makat! I když to nejde, tak to půjde silou vůle!“

Síla vůle fungovala. Ovšem jen do chvíle, kdy se začal hodně cukat sval levého lýtka. To jsem musel natvrdo zastavit, protáhnout, promasírovat a velice pomalu to rozejít. To bylo znamení, že sílou vůle to sice jde prát až na krev, ale taky se můžu snadno zranit.

Do 40. kilometru jsem tedy střídal krátké úseky chůze s co nejdelšími úseky běhu. Snažil jsem se chodit co nejméně, ale bez občasné chůze to fakt nešlo. Většinou to byla chvilka chůze a pak aspoň 1 – 2 kilometry běhu.

Odpočítával jsem každý kilometr. Těšil jsem se na každou značku s velkým číslem, které se pomalu ale jistě blížilo 42. Každý kilometr mi připadal dlouhý jak 2.

Cestou do cíle nastává znovuzrození – 40 – 42,190 km

40. kilometr.

Už jsem skoro v cíli. Už jen 2 kilometry. To je méně než trojka na Černé hoře. To je přeci nic…

Chtěl jsem si tuhle cílovou část rozdělit maximálně jednou chůzí. Nebudu se s tím už nijak prdět.

Už jsem běžel opravdu z posledních sil. Ale stále jsem běžel. Začínali přibývat diváci okolo tratě, kteří nás neustále povzbuzovali. Snažili se nám dodat energii na těch posledních pár kilometrů. Museli vidět, že jsme na dně a že už opravdu vážně nemůžeme, přesto se nás snažili vyhecovat.

A dařilo se jim to. Běžel jsem a snažil se vracet úsměvy povzbuzujícím divákům. Stále jsem běžel. Nechtělo se mi zastavit. Nechtělo se mi přejít do chůze. Chtělo se mi běžet a už to konečně doběhnout. Už to mít za sebou.

Cestou do cíle od 40. kilometru jsem celou dobu běžel. Žádná chůze, běh. To mi udělalo radost :)

Cíl

Minul jsem značku 42 kilometrů. Do cíle mi zbývalo necelých 200 metrů. Okolo trati se mačkali diváci a zuřivě povzbuzovali naši skupinku asi 4 lidí, kteří se šinuli do cíle společně.

Už jsem viděl na Staromák. Už jsem viděl cílovou bránu. Dostavil se nával energie, jako bych neměl za sebou 42 kilometru a chtěl jsem běžet rychleji. Za hlasitého povzbuzování jsem tedy začal zrychlovat a v cílové rovince jsem si ještě předběhnul jednoho černouška :D (který toho měl sice už plné kecky a sotva se hýbal, ale což xD)

Cílem jsem probíhal s úsměvem na rtech a do očí se mi draly slzy.

Zvládnul jsem to. Doběhl jsem maraton :D Už to mám za sebou.

Uběhl jsem maraton za 4 hodiny 48 minut a 51 sekund.

Za cílem

Přešel jsem do kulhavé chůze a plazil jsem se dál.

Dostal jsem pamětní medaili za dokončení závodu za 1. místo v kategorii karatistů nad 90 kg.

Dostal jsem tašku s vodou, iontovým nápojem a müsli pišingrem.

Zavolal jsem domů, že jsem to přežil, a plazivým tempem jsem se vydal na cestu k úschovně pro bágl.

Maraton je velice intenzívní zážitek

Dnes, pár dní po závodě, musím přiznat, že to bylo něco úžasného. Skvělí lidé. Neopakovatelný zážitek, na který jen tak nezapomenu.

Neuvěřitelný záběr na tělo. Po závodě jsem mohl stěží chodit a ještě teď mě bolí svaly na nohách.

Když se mě někdo zeptá, jestli si to za rok či někdy jindy dám znova, okamžitě říkám ne. Jednou to stačilo.

Ale nikdy neříkej nikdy, třeba se zase jednou zblázním a půjdu do toho znova :D

Trackbacks

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *